Ráno jsme vstávali velmi brzy na budík, hned po probuzení jsme zbourali stan, nasnídali se a připravili na celodenní túru. Jo a mezitím nás ještě stačilo vyhnat stádo ovcí, kterým jsme si dovolili postavit stan na jejich území. Povíme vám, nebylo to nic příjemného, skákali nám po věcech a netvářili se zrovna kamarádsky. Ale dobře to dopadlo a my se mohli vyškrábat na vrchol Rotmandlspitze (2 453 m n. m.), kde se nám otevřel krásný výhled na hory. Přímo na vrcholu je travnatá rovinka, kde se dá skvěle odpočinout. Odtud jsme sestupovali nekonečně dlouhou dobu ke Keinprechthütte. Z téhle cesty jsem měla několik puchýřů na památku. Na chatě jsme si dali zasloužený oběd a pokračovali do stále neznámého cíle. Po stezce Wanderweg 775A jsme v pod večer došli k jezeru Duisitzkarsee. U jezera jsme si na hodinu lehli do trávy a nabírali síly na poslední kilometry. Zkusili jsme štěstí, ale bohužel byly obě chaty u jezera tu noc obsazené. Nezbylo nám než se v 7 večer vydat na poslední úsek cesty a vystoupat dalších 400 výškových metrů. Sebrali jsme poslední zbytky sil, povzbudili se navzájem, já zamáčkla slzu a díky vzájemné podpoře ten poslední kopec vyběhli jako nic. Musím říct, že nastavení hlavy a vlastní přesvědčení, že to zvládneme hrálo na tomhle treku velkou roli. Bylo nám dopřáno a kousek za vrcholem jsme objevili místo přímo stvořené na přespání. Spalo se nám tady skvěle a ráno nás čekal krásný východ slunce.