Už dlouhou dobu jsme chtěli vyzkoušet, jak bych tak řekla, pravé horské dobrodružství a vyrazit na vícedenní horský trek na těžko. Spaní v přírodě je málokde povolené, tak jsme se snažili vybrat oblast, kde to alespoň není přímo zakázané. Jako nejpřijatelnější se nám jevily Schladminské Taury v Rakousku. Spadají pod oblast Štýrsko, kde neexistuje žádné ustanovení o kempování na divoko. Na několika webech jsme se jen dočetli, že je tady možné nouzové stanování nad hranicí lesa na jednu noc a toho jsme se drželi. Ačkoliv nám místní lidé řekli, že je stanování zakázané.

 

Trek jsme začali na parkovišti v Urprungalm. Parkovné je zdarma, ale platí se poplatek za vjezd na silnici a to 18 eur/auto. Vjezd je zakázaný, pokud se naplní kapacita parkoviště, doporučujeme přijet buď brzy ráno nebo později odpoledne. My jsme přijeli po desáté hodině dopoledne a museli jsme čekat asi čtyři hodiny, což nám dost zkomplikovalo hned první den, protože jsme místo v 11 hodin vyráželi až ve čtyři odpoledne.

 

Z parkoviště jsme šli po červené  k jezerům Giglachsee, což je asi 3 km do kopce. Jezera jsme obešli po červené  přes Ignaz – Mattishütte, ale příjemnější cesta je po cyklostezce podél druhé strany jezer, kde je lepší povrch a jde se více méně po rovině. Vzhledem k času a našemu rozpoležení jsme v 7 hodin večer poměrně vyřízení zůstali kousek nad jezery u cesty na Rotmandlspitze. Dali jsme si večeři, připravili ke spánku, postavili stan a šli spát. Ráno jsme vstávali velmi brzy a jako první zbourali stan, nasnídali se a připravili na celodenní túru.

Po pěkně strmé cestě jsme se vyškrábali na vrchol Rotmandlspitze (2 453 m n. m.), kde se nám otevřel krásný výhled na hor do všech stran. Přímo na vrcholu je travnatá rovinka, kde se dá skvěle odpočinout po poměrně náročném výšlapu. Odtud jsme sestupovali nekonečně dlouhou dobu ke Keinprechthütte. Z téhle cesty jsem měla několik puchýřů na památku. Sestoupili jsme asi o 800 m níž. Na chatě jsme si dali zasloužený oběd a pokračovali do stále neznámého cíle. Po stezce Wanderweg 775A jsme v pod večer došli k jezeru Duisitzkarsee. U jezera jsme si na hodinu lehli do trávy a nabírali síly na poslední kilometry. Zkusili jsme tady štěstí, ale bohužel byly obě chaty u jezera tu noc obsazené. Nezbylo nám než se v 7 večer vydat na poslední úsek cesty a vystoupat ještě  400 výškových metrů. Sebrali jsme poslední zbytky sil, povzbudili se navzájem, já zamáčkla slzu a díky vzájemné podpoře ten poslední kopec vyběhli jako nic. Musím říct, že nastavení hlavy a vlastní přesvědčení, že to zvládneme, hrálo na tomhle treku velkou roli. Bylo nám přáno a kousek za vrcholem jsme objevili místo přímo stvořené na přespání. Spalo se tady skvěle a ráno nás čekal krásný východ slunce. Třetí den nám zbývalo už jen pár kilometrů k autu. Vraceli jsme se zpátky zase kolem jezer Giglachsee, ale tentokrát už po cyklostezce. Většina turistů teprve vycházela z parkoviště a my už s úsměvem na tváři přicházeli k autu.

 

Rada závěrem: Stavte stan se západem slunce a vstávejte s východem slunce, vlastně úplně přirozeně a minimalizujete tím šanci, že vás někdo objeví. Netahejte s sebou opravdu nic, co nepotřebujete. Každý gram na zádech je znát, zároveň ale nepodceňujte výbavu. Hory jsou nevyzpytelné a počasí se mění z minuty na minutu. Stejně tak je důležitá dostatečná zásoba jídla, jen je dobré ho promyslet dopředu. Já jsem se snažila počítat i kalorie a vybírala jsem hlavně výživné svačinky, Tatranky nevyjímaje.