Skialpový výlet přes Ještěd na Javorník

Aneb stoupání na jeden z nejikoničtějších vrcholů celé republiky

Informace o trase

Délka trasy: 15 km

Časová náročnost: 5 hodin

Výškové převýšení: 700 m

Obtížnost: lehká

Dostupnost: skialpy

Datum návštěvy: prosinec 2023

Zimní skialpovou sezónu pro rok 2024 jsme zahájili poměrně brzy. Od konce listopadu po celé republice poměrně vydatně sněžilo, a tak bylo jen otázkou času, kdy se na vrcholcích utvoří taková vrstva sněhu, aby se dalo vyrazit. A takový čas nastal hned první víkend v prosinci, kdy bylo i v nížinách tolik sněhu, že by se dalo běžkovat nejen po městských parcích, ale někde i na silnících. Nemuseli jsme tedy ani do velké nadmořské výšky, dostatek sněhu byl i v Podještědí – cíl byl tedy jasný. Liberec je od Prahy na hodinku cesty, což je poměrně za rohem.

Chvíli jsme pokračovali po pěkně vyšlapané trase, až jsme došli na parkoviště Ještědka, které se nachází přímo pod samotným vysílačem. A tady nastala poměrně velká chyba, největší z celé trasy. Od parkoviště jsme se mylně vydali po čárkované trase, která vedla ze silnice do lesa. Aby taky ne, přece jsme vyrazili na skialpový výlet a nepůjdeme tedy s lyžemi na zádech po silnici nahoru na kopec. Čárkovaná trasa byla zpočátku super. Docela úzká, hodně keříků a vytrčených větví. Po cca 500 metrech pohodového šlapání ale přišla stěna v podobě ostrých kamenů, které vyčuhovaly i zpod metrové vrstvy nafoukaného sněhu. Tato část byla opravdu hodně ostrá a na lyžích pro nás neschůdná. Proto jsme sundali lyže a šlapali po svých. Co krok ale bylo boření se do metrových závějí, což nás značně vysílilo. Zbylo část čárkované trasy jsme se plácali slušnou hodinu, a když jsme se propoceni doškrábali nahoru na vysíláč, měli jsme toho dost. Nicméně, jsme nahoře!

Cesta dolů od vysílače je možná pouze po silnici (ne, opravdu jsme se nechtěli vracet tou stejnou příšernou trasou co jsme šli nahoru), která je kvůli sjízdnosti trasy nahoru na vysílač opravdu poctivě posolená a posypaná. Takže lyže do ruky a pěšky jsme sešli opět na parkoviště Ještědka, kde jsme znovu nazuly lyže s pásy a vydali se směrem na kopec Černý vrch. Cesta to byla příjemná, a navíc jsme po nějakých 5 kilometrech poprvé sundali pásy a připravili se na sjezd. Od Černého vrchu jsme pokračovali cca 1,5 km dlouhým sjezdem na Pláně pod Ještědem. Zde jsme opět nandali pásy a pokračovali po svých.

Do dalšího bodu, kterým považujeme buď nandávání nebo sundávání pásů, to bylo další necelé 2 kilometry šlapání. Krásná cesta, všude bylo sněhu až až. Jde se po vrstevnici, takže nečekejte žádné velké kopce ani sjezdy. Po těchto dvou kilometrech jsme usoudili, že by se daly sundat pásy a zkusit se klouzat. Cesta byla spíše nakloněná dolů než nahoru, takže jsme zastavili a sundali. Ukázalo se, že jsme udělali dobře, protože jsme se od té doby příjemně klouzali relativně bez námahy. To trvalo až po rozhlednu Rašovku, kde je také restaurace V Trnči, která byla otevřená. Zároveň je to místo, kam se dá dojet autem, kdyby došly síly.

Sice už bylo poměrně pozdě odpoledne, ale cíl jsme měli na dosah ruky, tak jsme pokračovali. Sice trochu kostrbatě, ale stále jsme se šli bez pásů od Rašovky až pod Rašovské sedlo. Tam jsme pásy znovu nandali a pokračovali do posledního stoupání k Javornické kapli. Stoupání bylo po nějakých 12 km v nohou poměrně náročné, sněhu bylo opravdu hodně a lyže se hodně bořily. Zapnuly jsme raději čelovku, posilnili se čokoládovou tyčinkou, a poslední kopec vyběhli. Od kaple jsme pokračovali posledních cca 300 metrů do restaurace Obří Sud, kde jsme si dali výborné dukátové buchtičky a výlet tam pro nás skončil.

Ať už toho po cestě potkáte, kolik chcete, ať hezkého či ošklivého, vždycky si na konci řekneme, že to bylo super 😊